Informace a my

Už od malého miminka se člověk dostává k informacím, ale v té době si to ještě moc neuvědomuje. Dělá to, co dělá, ale příliš tomu nerozumí. Informace však přijata je a uchovat ji, to už je něco jiného. Tak se malé dítě učí první drobnosti. Pak to pokračuje dále, a to zejména ve škole. Zde se začne hrnout obrovské množství informací. Nyní je však s nimi příkaz navíc, tyto informace si někde v hlavě uchovat a na přání kantora mu je opět sdělit. A to, pokud možno přesně. 

Au, au, co to bylo bolestných chvil, že jo? Uchování informací se totiž dá pomoci a to učením, jenže, když se jednomu nechtělo, no. Venku je krásně, taška s učením letí do kouta a vyhrabe se až druhý den ráno. Jenže pokud jsme učiteli nemohli nabyté informace opětně vyjevit, byla z to sardel, pětka, baňa, napínák, nebo jak se říkalo a doma pak následoval čurbes, vejprask, zarach a tak podobně. Kdo nepoznal, může být jen a jen rád. 

K přenosu informací se tehdy nejvíce používalo knih. Tyto bylo třeba pečlivě číst a činit si výpisky. I podle toho byl nadějný žák hodnocen a ten druhý, co na všechno kašlal, trestán.  

Nyní máme místo některých knih výraz informační technologie, ale bohužel to není to, co bych já například moc chtěl. Aby mi to do hlavy nalilo angličtinu a bez učení. Jiný by chtěl třeba nalít matematiku, třetí dějepravu a tak dále a tak dále. Bohužel, tímto směrem se jaksi již zmíněné informační technologie neubírají. Bohužel. Člověk se musí stále učit sám, pokud je líný, nenaučí se nic.  

Ale zase je pravda, že s IT se učí lépe a zábavnější formou. Jenže, pořád je to o učení. O trpělivosti a výdrži. O snaze a vytrvalosti. A tyhle věci vám do hlavy ani nikam jinam žádná informační technologie nedá a to tak, že asi nikdy. Anebo snad, někdy, ale toho se už asi naše generace nedočká. Snad až ta příští. Ta to bude mít možná zase o něco snazší.