Politika je něco, bez čeho bychom se my lidé často nejraději obešli. Jenže se bez ní obejít nemůžeme, protože se bez ní vlastně obejít nedá. Sice by nám tato v mnoha ohledech nechyběla, a to když jde o záležitosti, které jsou ostudné nebo přímo zavrženíhodné, ale jsou zkrátka i záležitosti, které by se bez politiky nepodařilo zařídit a které by nám skutečně chybět neměly.
Politika je nám prospěšná tím, že stanovuje pravidla, podle kterých se tu žije. A určitá pravidla jsou pro náš život nezbytná a musí tu být někdo, kdo je určuje, nastavuje a také vymáhá. Kdyby tomu tak nebylo, dělal by si každý, co se mu jenom zlíbí, a to by vedlo k naprostému chaosu.
Protože jsme ale my lidé různí, jsou různá i naše očekávání od takové politiky. A to je důvod, proč si nevystačíme s jedinou vládnoucí politickou silou, proč vyžadujeme pluralitu. Někdo chce to a někdo zase ono, a aby se uspokojily aspoň v hrubých rysech požadavky a potřeby všech členů společnosti, máme tu na politické scéně jak pravici, tak i politický střed a levici. A je na voličích, komu svěří ve volbách na následující funkční období vládnutí.
Ovšem s tou politikou to není zase až tak snadné. Lidé, kteří jsou soběstační a hodně samostatní, volí pravici, ale to neznamená, že se jim dostane maxima svobody a nezávislosti, lidé, kteří jsou radši, když je někdo ‚vodí za ručičku‘ a stará se o ně, sázejí na levici, ovšem s tím, že ani tato je plně nezaopatří, a ti, kdo jsou někde uprostřed, volí strany středu, s tím, že je vlastně otázkou, co přesně takový střed obnáší.
Když si ve volbách vybereme ty, kdo nás mají následně reprezentovat, můžeme být spokojeni. Ale obvykle nejsme. Protože někdo volí ty a někdo ony, a když se pak u koryta sejdou třeba i naprosto odlišně směřující politické síly, skřípe to. Ale tak už to chodí. A skřípe to často i tehdy, když nám vládnou docela homogenní politické síly. Ale s tím nic nenaděláme. Protože nám někdo vládnout musí. A co si zvolíme, to máme.